Skvělé knihy o whisky a rumu ke čtení během suchého ledna

Den po Vánocích mě postihla ošklivá chřipka a její účinky přetrvávají, když to píšu, téměř tři týdny do ledna. Jedním z těchto efektů je, že alkoholické lihoviny nezasáhnou mé chuťové buňky tak, jak to obvykle dělají – naleju si sklenici lahodného bourbonu a spíše než magická alchymie, která vzniká zráním dobře vyrobené lihoviny v novém vypáleném sudu z amerického dubu, chutná jako… alkohol, který seděl v sudu. Je to přinejmenším frustrující a přispělo to k mnohem suššímu lednu, než na jaký jsem zvyklý.

Nikdy jsem nebyl fanouškem Suchý leden z nesčetných důvodů, zvláště teď, když jsem prožil polovinu jednoho. Ale moje nucené prostoje mě přivedly k tomu, že jsem dohnal pár knih, které chvíli ležely na vysoké a balancující hromadě ke čtení. Takže pokud měsíc nepiješ, hej, neznamená to, že nemůžeš číst o chlastu a nabuďte si chuť na 1. února. A tihle dva stojí za váš čas a kořist.

Jsem povinován předložit svá doporučení tím, že řeknu, že autory obou knih znám léta, ale nevyžadovali, nevynucovali si, nevyhrožovali, neupláceli, vydírali ani jinak nejednali, aby si vyžádali mou chválu. Teď, když to máme z cesty….

Robin Robinson's Historie whisky ve 100 lahvích, sudech a dalších (Countryman Press) je neformálnější čtení z těchto dvou. Ve skutečnosti, způsob, jakým Robinson rozděluje svůj příběh na malé kousky o několika stránkách, je to skvělé čtení do metra nebo, troufám si říct, do koupelny. Obecně se má za to, že historie whisky (také známé jako whisky) začala ve středověku, ale Robinson sahá až do doby neolitu a předchůdce toho, co se vyvinulo do kotlíku, až do současnosti. Vykresluje docela úplný obraz evoluce whisky, trefuje se do všech klíčových událostí a dává miniaturní náčrtky toho, jak a proč za nimi stojí. Ukazuje se, že mnoho z nich má co do činění s daněmi a jejich vyhýbáním se. Například irská whiskey alespoň zčásti používá směs nesladového i sladového ječmene, protože sladová daň vybíraná v roce 1697 přinutila palírny, aby byli kreativní s obilím, které používali.

Robinson, dlouholetý konzultant a pedagog v oboru whisky a autor Kompletní kurz whisky, je skvělý vypravěč. Když jsem obeznámen s půdou, kterou pokrývá, jeho svěží styl, který se třpytí v očích, mě baví znovu to procházet. A existuje spousta zábavných malých nugetů, které jsem neznal. Například opatství Lindores – první místo ve Skotsku, kde byla v roce 1494 potvrzena destilace whisky – je znovu destilováníz velké části díky Michaelu Jacksonovi (pozd spisovatel piva a whiskyne pozdní moonwalker). Poznámka pro sebe: vystopujte láhev.

V dlouhé, globální historii whisky je spousta jmen a palíren, které je třeba si zapamatovat, ale Robinsonovi je třeba přiznat, že se neutápí v detailech (ačkoli z grafu, který obsahuje, ukazující klikaté cesty, které vedly k vytvoření lihovinového monstra Diageo, se mi stále točí hlava). S nováčky nemluví, ale ani není přehnaně podivínský. Je to cenný doplněk do knihovny pro každého, kdo se chce dozvědět více o whisky – nebo pro odborníka, který chce jen zábavné čtení.

Rum nikdy nezapadá: 300 let královského námořnictva a rum v londýnském dokupodle Matt Pietrek a Alexandrem Gabrielemmá užší zaměření než Historie Whisky ale ponoří se hlouběji. Vydal Pietrek vlastní nakladatelství, Wonk Pressje to důkladný průzkum historie rumu British Royal Navy – každodenního „tot“, který se dával námořníkům od 17. století do roku 1970 – a londýnských doků, kde se rum skladoval, zrál a vyvážel nejen pro námořnictvo, ale pro nákupčí rumu po celém světě.

Londýnské doky, jmenovitě Rum Quay v West India Docks, byly epicentrem celosvětového obchodu s rumem od 18. století do druhé světové války; zde nechaly zrát a smíchat desítky tisíc sudů, které obsahovaly doslova miliony galonů rumu z britských kolonií po celém Karibiku. „Rum z londýnského doku“ byl známkou kvality, což znamenalo, že dostáváte dobré věci.

O kousek dál byly Deptfordské zásobovací yardy, kde se skladovaly zásoby pro královské námořnictvo – včetně dostatečného množství rumu, který by zásoboval všechny námořníky a důstojníky jejich denními dávkami. Byl uchováván v propojených dřevěných kádích, které byly pravidelně plněny rumy různého původu, ale nikdy nebyly zcela vyprázdněny, což z něj v podstatě činilo obrovský a komplexní rum solera.

Pietrek je jedním z předních světových historiků a badatelů rumu (podívejte se na jeho základní knihu, Moderní karibský rumpokud mi nevěříte), a své dovednosti zde zúročuje a odhaluje staletí tajemství o rumech uložených v londýnských docích: co to bylo; odkud přicházeli; jak dlouho zestárli; kdo je prodával. Byl to rozsáhlý a dosti sofistikovaný systém, jehož akcie byly spravovány s účinností, která zajistila, že koruna nepřijde ani o šilink z daňových příjmů. Pomocí současných zpráv a dokumentů vykresluje Pietrek tak úplný obraz Rum Quay, jaký pravděpodobně kdy budeme mít, a dokazuje, že rum ušel dlouhou cestu od svých raných dob zabíjení ďábla/rumbulionu.

Sekce o rumu Royal Navy mě fascinovala. Je snadné si představit, že denní tot je druhořadý rum, který se nepovažuje za dost dobrý na prodej, a hnal se za žíznivými námořníky, kteří si nemohli stěžovat. Pietrek ale ukazuje, že do této směsi bylo začleněno docela dost přemýšlení a kontroly kvality – což bylo koneckonců považováno za součást platu námořníků.

Protože to byla ve skutečnosti směs solera, je nemožné říci, co bylo v rumu Royal Navy v kteroukoli chvíli. Pietrekova detektivní práce však opět osvětluje temnější oblasti, vyhrabává účtenky a objednávky na rum – v hodnotě statisíců galonů – z různých zdrojů. Jako zázrakem se mu dokonce podařilo vyzpovídat pár bývalých zaměstnanců stravovacích provozů, kteří skutečně míchali rum v 60. letech, krátce předtím, než byla 31. července 1970 denní totovka ukončena.

No a co byl původ rumu Royal Navy? Upozornění na spoiler: hodně z toho, alespoň v pozdějších letech, bylo z Guyany a Trinidadu. Překvapivě byl silný chuťový profil jamajského rumu shledán nevhodným pro směsi Jeho/Jejího Veličenstva, ačkoli to bylo velmi žádoucí civilními pijáky rumu.

Pietrekův výzkum zadal spoluautor Alexandre Gabriel, který je shodou okolností majitelem a hlavním mixérem Planteray rum. Gabrielova část Rum nikdy neztuhne podrobně popisuje, jak používal historické precedenty – vše od toho, jak a kolik barviv bylo použito k jeho ztmavení (tehdy stejně jako nyní mnozí vnímají temnější duchy jako „lepší“), až po to, co ve skutečnosti byl „důkaz námořnictva“ (obvykle jsou ve sporu dvě čísla a zjevně ani jedno není správné) – k pokusu o vlastní verzi rumu Royal Navy. Výsledky můžete ochutnat v Planteray's Rum Mister Fogg Navyjehož druhá iterace byla právě vydána. Pokud to chcete A/B s originálním artiklem, stále je na sekundárním trhu k dispozici nějaký autentický rum Royal Navy, i když to není levné.

Rum nikdy neztuhne je spíše pro milovníky duchů/historie Historie Whisky osloví širší publikum. Ale jsou to dvě z nejlepších knih o lihovinách, na kterých jsem měl v poslední době možnost pokochat se očima. A při vší úctě k Dry Januarians je ještě lépe doprovází sklenka něčeho lahodného a alkoholického. Ale to je volitelné.