Rum Zacapa | 40 let Loreny Vásquezové a mnoho dalších, které přijdou

V zadní místnosti Clio'srestaurace uhnízděná v srdci Antiguy v Guatemale, malá skupina amerických novinářů a zástupců PR a majitelů kolumbijských oděvních značek sedí v koktejlovém oblečení a sedí s tácem s čokoládou, lanýžovým medem, plátky parmazánu a výběrem tří rumů před sebou. Tiché mumlání mezi spolupracovníky a šustění látky o židle jsou čím dál tím znatelnější, jak se místnost utiší. Veškerá pozornost je soustředěna na drobnou starší ženu v třpytivém červeném svetru, která si prohlíží dav z přední části místnosti, sklenici rumu balancovanou mezi pěstěnými prsty. Po tváři se jí vkrádá úšklebek. „Listo?“ Zeptá se. Holohlavý, vážně vypadající muž umístěný vzadu tónuje do vysílačky, natrénované na frekvenci, která se distribuuje do hladových uší anglicky mluvících. „Připraven?“ On překládá. Jsme na kraji svých sedadel. Upravuji si sluchátko.

„Je to nebezpečné.“ Lorena Vásquez, jedna z hrstky mistrných mixérů na Zemi a figurka jednoho z největších guatemalských exportů, Rum Zacapapřepne na chvíli do angličtiny. Natáhne ruce na obě strany, její úsměv je ještě širší, její dokonale nalíčená tvář se třpytí téměř mladistvým veselím. „Život je nebezpečný a my si ho musíme jen užívat. Dnes večer budeme pít jako andělé.“

Je začátek února a všichni jsme dorazili do Antiguy z našich příslušných koutů světa, abychom pili Zacapu jako andělé pod vedením Loreny Vásquezové. Návštěva je obzvláště zvláštní, oslava jejího 40. výročí se značkou a také nadcházející Měsíc historie žen a Lorena je zvláštní osoba. Poté, co se ve svých dvaceti letech přestěhovala z Nikaraguy do Guatemaly s diplomem z chemie a farmacie, zaujala místo vedle kavalérie mužů jako tester kontroly kvality v místním pivovaru. Odtud se Vásquez, vyzbrojená paletou jednou za generaci a neotřesitelnou pracovní morálkou, vypracovala na master blender ve společnosti Zacapa Rum, která se pod jejím bystrým a energickým dohledem rozrostla z rodinné palírny na mezinárodně uznávanou luxusní značku alkoholu.

Abyste mohli Zacapu ocenit, stačí ji opravdu jen ochutnat – i spotřebitel neznalý jedinečného procesu destilace, zrání a distribuce může snadno rozeznat jedinečné chuťové profily Zacapy, které jsou méně drsné, sladší a složitější než přímí konkurenti – ale dozvědět se o Zacapě o to více obohacuje zážitek. Zacapa, jak se naše skupina během čtyř dnů ve společnosti Vásquez a jejích spolupracovníků dozví, je neoddělitelná od guatemalské země, lidí a tradice samotné.

Takže skutečně, proces poznávání Zacapy začíná od chvíle, kdy člověk vstoupí do guatemalské jurisdikce. Jsem jediný cestující na kyvadlové dopravě z letiště Guatemala City do Antiguy. Řidič naviguje těžkopádnou dodávku přes průjezd Cafe Barista ve městě a my neustále trpělivě popíjíme kávu v 25 mil dlouhé řadě provozu na CA-1 (panamerická dálniční žíla, která se táhne od Aljašky až po cíp Argentiny). Procházíme se městem a stoupáme do bujných hor a on mi vypráví o politických rozporech, které rozvrstvily etnické skupiny i v letech následujících po občanské válce v zemi; o častých přírodních katastrofách, které udeří náhle a prudce, o zónování v Guatemala City, které se roztáčí v těsné spirále začínající ve vnitrozemí; o nehodách motocyklů na hlavní dálnici; o nejbohatší rodině v regionu, která vlastní Pollo Campero, mezinárodní řetězec rychlého občerstvení.

A jak se krajina mění a dlažbu pod našimi pneumatikami nahrazují dlažební kostky, dozvídám se o Antigue, což doslova znamená „starověké“. Skutečná poloha města, které se v současnosti nachází v údolí pod třemi vynořujícími se aktivními sopkami (Agua, Fuego a Acatenango), se od svého založení v roce 1524 třikrát posunula, protože bylo náchylné k zemětřesením, požárům a záplavám kvůli své nejisté poloze v seismické zóně. To jsou zábavná fakta; užitečné maličkosti ve velkém schématu guatemalské historie, opravdu, ale všechny klíčové pro úplné pochopení Zacapy – bez země bohaté na minerály a sopečnou půdu by Zacapa nebyla. Bez lidí, kteří hluboce znají zemi a chápou její rozmary a umělecké tradice, by Zacapa (a její charakteristický ručně tkaný petate pás kolem každé láhve) nebyla.

Takže já a pár dalších šťastlivců jsme šťastně ponořeni do třídenní lekce historie, která je opepřena ochutnávkami na míru, bohatými jídly a podrobnými návštěvami stránek. Zacapa je jeden z mála kvalitních rumů na světě, který nepochází z Karibiku. Značka se od ostatních rumů odlišuje téměř v každém kroku procesu z několika důvodů, jedním z nich je, že při destilaci místo melasy používají panenskou cukrovou třtinu vypěstovanou z výše zmíněné sopečné půdy, a jedním z nich je, že při fermentaci používají kmen ananasových kvasinek, které propůjčují rumu jedinečný chuťový profil a činí jej výrazně sladším. Za třetí, že samotný rum zraje, jak jej společnost pojmenuje, „nad mraky“, což znamená, že zraje ve starých sudech po sherry, americké whisky a vinném sudu v nadmořské výšce, která poskytuje komplexnější chuťový profil. Za čtvrté, že každá láhev je ozdobena tkaným páskem vyrobeným ze sušených palmových listů; každá kapela je ručně tkaná ženami v regionech El Progreso, El Quiché a Jocotán po celé zemi ve snaze nasměrovat peníze navíc přímo do kapes žen postižených domácími nebo politickými problémy.

Lorena, výbušná, vtipná a směšně upovídaná, se během cesty stává hyperk dispozici všem, kdo mají otázky nebo obavy – což je vlastnost, která je pro člověka takového kalibru práce vzácná. Je to nejsnáze identifikovatelný důvod jejího astronomického úspěchu tváří v tvář poli, kde dominují muži – je chytrá a poutavá. Je magnetická. Sedí v zadní části autobusu na cestě do Finca El Tempixque, kávové farmy na dně ohnivé sopky, a potlačuje různé obavy z hrozícího výbuchu kvůli „spící“ sopce. („Nestane se to, dokud jsi tady,“ ušklíbne se na ženy v autobuse, které zběsile google fráze jako výbuch sopky jak dlouho spí a katastrofy sopky Antigua. Mrkne. „Není třeba se bát.“)

Po prohlídce farmy nás Vásquez naučí připravovat espresso martini s použitím jejího rumu a poctí nás nesčetnými verzemi „Despacito“ od Daddy Yankee. Přísný holohlavý překladatel, komický fígl do Vásquezovy šumivé společnosti, šeptá skrz naše sluchátka vážně. „Zatřeste boky. Musíte použít ruce. Pak: despacito, pomalu, jako ta píseň,“ říká s rovným obličejem a sleduje Lorenu, jak se pohybuje davem a poklepává lidem na ramena.

Dny jsou teplé a slunce je přímé a my jsme během nich všichni zdvořile opilí. První celý den sníme dekadentní oběd v Casa Traccoli, 450 let staré stavbě, která odolala litanii přírodních katastrof na Antigue, předávané italskými koloniálními obchodníky jejich guatemalským předkům. Jíme dekadentní večeře a snídaně v našem společném hotelu Casa Santo Domingo, zrekonstruovaném klášteře, kde se nyní nachází šest muzeí, dvě umělecké galerie, lázně, kaple, restaurace a továrna na čokoládu. Obědváme v obscénně malebné vile Bokéh.

Každý zážitek, jedinečný ve své kráse a orientaci na detail, je podtržen všeobecnou touhou předat historické informace o městě a jeho lidech jako imperativ návštěvnického zážitku – je to v dnešní době vzácný a vítaný jev, zvláště v době, kdy jsou letenky levnější a sociální sítě srovnaly Zemi na světská místa, která se nabízejí až k dobré fotografii.

Antigua je místo, které se hodí pro nádhernou fotografii (a relativně snadný zážitek z cestování pro americké cizince, protože mnoho obchodů bere karty nebo dokonce americké peníze), ale trvá na tom, že se musí zapojit do prostoru a času, odkud pochází.

„Když jsem začínal, lidé byli na tyto karibské rumy zvyklí.“ Vásquez mi říká. Povalujeme se pod markýzou ve Villa Bokéh po mistrovské třídě, kterou právě vedla; všichni jsme vyrobili své vlastní jedinečné směsi rumu a později najdeme malé lahvičky naší osobní směsi v našich hotelových pokojích s napsanými našimi jmény. Před obědem je dvacetiminutová přestávka. Právě jsem udělal docela kouřovou směs rumu zrajícího v rakvích whisky a ona ochutnala různé osobní směsi 15 lidí a uklidnila je ano, je to chutné. Hovoříme o počátku jejího působení v Zacapa a o tom, jaké to bylo být ženou, která vede značku na mezinárodní prvenství.

„Když jsme se začali účastnit mezinárodních veletrhů a výstav [in the 80s and early 90s]museli bychom říci: ‚Ne, nejsme z Karibiku. Jsme z Guatemaly.“ Lidé by byli v šoku! To byla největší výzva, zpočátku bylo přesvědčit spotřebitele, aby se postavili na naši stranu. Další výzvou bylo, že mnoho lidí pilo pouze rum s colou. Museli jsme je přesvědčit, že rum, stejně jako whisky nebo sherry, si lze vychutnat čistý,“ říká. „Je to luxusní nápoj.“

Rozhlížím se po vile. Na trávníku přistává helikoptéra, která ukládá hrstku hostů, než zabzučí pryč. Zaměstnanci hotelu s křupavými uniformami se procházejí v tandemu, plynule, jako by byli v propracovaném choreografickém tanci. „Co pro tebe znamená luxus, Loreno?“ ptám se. Podívá se na svého překladatele a divoce si povídá. „Jednou z nejdůležitějších věcí pro Zacapu je čas. Načasování je luxus. Dalším luxusním prvkem je kroužek petate. Dělá je 100% ručně, každá dáma, a na každou láhev to nanáší ručně. To je také luxus. Každá láhev – každá sklenice nápoje Zacapa – představuje veškerou práci těchto guatemalských lidí (ženy a muži), kteří za značkou pracují.“

Na závěrečném večeru v Antigue se setkáváme se třemi ženami – z nichž některé jsou účastnicemi druhé a třetí generace –, které jsou součástí iniciativy Zacapa's petate weaving. Počínaje koncem 90. let se ručně tkaný petate band a program kolem něj staly podpisovým nájemcem značky Zacapa, oživily komunity žen po celé Guatemale a umožnily jim peníze navíc, aby si naspořily na školu, staraly se o děti nebo zaplatily účty za lékařskou péči, to vše z pohodlí domova ve volném čase. Ženy nám pomalu a opatrně ukazují, jak se musí prsty pohybovat; jak se musí svléknout palmové listy; jak lze případné chyby snadno zvrátit. Skupina nechává nedokončený projekt u jídelního stolu po zbytek noci, proužky dlaní si předávají přes stůl a střídají se ve tkaní každé řady. “[Petate] je slunce a měsíc, den a noc; fyzické a duchovní,“ říká mi Lorena. A když sedím naproti cizincům, všichni skládáme ruční práce do společné kapely, není těžké vidět, jak se tato harmonie promítá do alkoholu, který sdílíme – země, lidé, kapely, rum. Den, noc, fyzický, duchovní.

Ocitám se v letadle zpět do Los Angeles, obtěžkán lahví rumu s mým jménem a množstvím dárků pro přátele, nemohu přestat myslet na Lorenin vztah k odkazu. Lorena Vásquez, která se do této pozice propracovala i přes potíže s prací po boku stovek mužů. Lorena Vásquez, která nyní povzbuzuje ženy, aby šly do nejvyšších pozic v alkoholovém průmyslu, protože ženy mají „více disciplíny a trpělivosti“ než muži a „méně inklinují ke kouření cigaret“ (zvyk, který výrazně narušuje paletu). Lorena Vásquez, která každé ráno vstává před úsvitem, aby absolvovala lekci cvičení Zoom, a pak celý den tráví pitím, povídáním, ochutnáváním a chatováním s cizími lidmi, kteří se chtějí dozvědět více o Guatemale a Zacapě. Lorena Vásquez, která se směje, když se jí ptám, kde vidí Zacapu pohybovat se v nadcházejících čtyřiceti letech.

„Především tu stále budu,“ mrkne, jako bych navrhl něco jiného. „Nikam nejedu. A budu tady, v Guatemale, stále budu inovovat. Za čtyřicet let tu budu stále a budu podporovat svou komunitu.“