Tandemový seskok

Tandemový seskokTandemový seskok: Nejen ptáci koukají na svět z výšky

 

„Neboj se, cesta autem na letiště je mnohem nebezpečnější než seskok z letadla,“ uklidňoval mě ten, který mi tandemový seskok nadělil. Není to strach, který mi vibruje celým tělem, ale vzrušení z neznámého.

Na letišti v Příbrami je cvrkot. Tandemové seskoky jsou dnes oblíbeným dárkem a ideální možností užít si trochu toho adrenalinu.

Na obloze je zavěšené malé letadlo, v pravidelných intervalech z něj vyskakují malé postavičky a okamžitě rozevírají padák. Vojáci cvičí seskoky z kilometrové výšky. Můj cíl je dnes ještě o tři tisíce metrů výš, zážitek si obohatím o volný pád.
Po krátké instruktáži už stojím v kombinéze venku a čekám na svůj let. „Kdyby se náhodou neotevřel první padák, máme ještě záložní,“ „Nene, vypadnout mi určitě nemůžeš,“ uklidňuje mě instruktor Roman.

Za chvíli se ještě seznamuju se svou fotografkou a společně nastupujeme do letadýlka. Fotografka Jana má na přilbě zabudovaný foťák s kamerou. Vzpomínka vybledne, dvd ne. Za nemalý peníz je možné udělat svůj seskok nesmrtelným.

Letadlo pomalu klouže nahoru, postavy na letišti se stále zmenšují, za okny se objevují drobné načechrané mráčky, v letadle probíhá poslední ladění detailů, vznikají první fotky. Roman mi poklepe na rameno a ukazuje mi výškoměr na zápěstí. Čtyři tisíce metrů. Jdeme na to.
Postavíme se, já jsem k Romanovi zády. Zvednu nohy a ohnu je dozadu mezi jeho. Teď už nemůžu nic ovlivnit. Postavíme se do dveří, úžasem se mi rozšíří zornice a než se stihnu nadechnout… letíme! Srdce mi tluče jako o závod, ale za pár chvilek si už zvykám na ten pocit a začnu se bavit. Padáme v rychlosti více než 200 kilometrů v hodině a děláme opičky na kameru. Zatímco já svírám ruce do pěstí, aby mi během letu nespadly prstýnky, Roman bojuje s mými vlasy.
Užívám si pocit naprosté volnosti, když si odmyslím druhou osobu na zádech. Je to fofr, za minutu jsme v tisíci metrech a rozevíráme padák. Konečně se můžu pořádně nadechnout a deset minut kochat mozaikou polí a lesů pod sebou a pozorovat přibližující se postavy na letišti. „Tak co?“ ptá se Roman. „Paráda!“ křičím.
Po pár minutách už se připravujeme na přistání. Pár před náma zabrzdil zadkem a trošku bolestně se zvedá, my to zvládáme pěkně na nohy. Poslední fotky a poděkování intruktorovi.
Během čekání na vyrobení dvd ze sebe chrlím dojmy těm, co čekali dole. Ještě tričko a certifikát a jede se domů. Je jasné, že tohle bude třeba někdy zopakovat.
V akci můžete zakoupit například ZDE.